Starý letoun, nová posádka- příběh druhého amerického bombardéru (část 1.)

English version available

HERE

 

O havárii letounu B-24J Liberator, který se zřítil v Olomouci- Neředíně jsem psal minule. Kdo by tušil, že další podobná událost se stane hned následující den. Havárie letounu Boeing B-17G výrobního čísla 42-32097 a pojmenovaného „Slipstream“ byla vždy trochu ve stínu události předchozího dne.

18. 12. 1944 – cíl: Odertal

Přestože byly hornoslezské rafinerie bombardovány již den před tím, byly tyto cíle, ku překvapení osádek v Itálii, na seznamu cílů i následující den. Pokud byli američtí plánovači překvapeni tuhým odporem německých stíhačů předchozí den, mohli být toto pondělí klidní. Stíhací eskadra JG 300 byla zdecimována a její stavy letounů byly značně prořídlé. Americkému svazu se tedy nemohly postavit na odpor žádné významnější síly. Případné ztráty měly tvořit hlavně flak a technické závady. Na letecké základně Tortorella, kde byla doma 99. Bombardovací skupina, bylo již od časných ranních hodin rušno. Bombardéry B-17 s stylizovaným diamantem na směrovém kormidle byly natankovány a vyzbrojeny k boji. V 5:35 se unavené posádky dozvídají, že jejich cíl je rafinerie Odertal. Náletu se má účastnit 36 strojů této jednotky. Poletí s nimi také 2 náhradní letouny, kdyby někdo odpadl. V 6:50 je nařízen start a kolem základny se zakrátko rozeznívá řev desítek leteckých motorů. Piloti přezkušují stroje a po chvíli pojíždí na start.

‹ schéma závěrečné části letu 99th BG, modře je trasa skupiny, červeně směr útoku německých stíhačů. Křížek označuje pravděpodobné místo zásahu letounu 42-32097.

V 7:10 vyletí k obloze zelená světlice a vedoucí letoun výrobního čísla 42-97733 s plukovníkem Wiperem za řízením, přidává plyn a rozjíždí se po dráze. Okamžitě jej následuje další a během několika minut startují všechny letouny. V 9:18 utvoří všechny bombardéry, které odstartovaly, mohutný svaz a míří na sever k prvnímu otočnému bodu – přístavu Split, který přelétávají již ve výšce 6095 metrů.

^ raritní fotografie letounu 42-32097 "Slipstream" na letišti v Poltavě během operace Frantic 19.září 1944

Boeing B-17G 42-32097 „Slipstream“

V poslední letce 99. bombardovací skupiny letí na pozici č. 3 bombardér Boeing B-17G pojmenovaný „Slipstream“. Náleží 347. Squadroně. Letoun je sám o sobě již spíše veteránem. Stroj byl vyroben v roce 1942 v mateřské továrně firmy Boeing v Seattlu, stát Washington. Jako nový stroj byl ještě v USA přidělen v únoru 1944 k nově se tvořící 483. bombardovací skupině. Posádky, jak bylo zvykem, hned své nové stroje pojmenovaly. Letoun 42-32097 byl posádkou 2nd Lt Glenna L. McSparrana, které byl přidělen, pojmenován "Sadie Hawkins", podle jedné z postaviček z kresleného komixu Lil´s Abner, které kreslil v té době známý kreslíř Al Capp. Bombardér s touto posádkou absolvuje přesun skupiny do Itálie. Zde jsou však všechny nové bombardéry skupině odebrány a vyměněny za staré olétané stroje, to vše k nevoli posádek. Náš bombardér se touto výměnou dostává k 99. bombardovací skupině. Tato intenzivně nasazovaná skupina již nutně potřebovala obměnu strojového parku a nových bombardérů se ujali okamžitě mechanici skupiny. Po sérii úprav je na letoun 42-32097 nastříkán černý diamant s písmenem „Y“ znak 99. BG, pod sériové číslo přibude římská číslice II, označení 347. Squadrony. Letoun dostává také nové jméno – "Slipstream", což označuje větrný vír, vznikající za letu za vrtulí letounu.

‹ mechanici připravují zbrusu nový letoun 42-32097 na bojové akce, jsou zde zachyceni při odstraňování gumových odledovacích potahů náběžných hran výškovky

U peruti je totiž již jeden bombardér jménem "Sadie Hawkins",a aby se letouny nepletly, byl nový přejmenován. Podle pověry, která kolovala mezi piloty, znamená přejmenování bombardéru smůlu, „Slipstream“ se však vzepřela osudu a stala se jedním z nejdéle létajících letounů u 347. squadrony. Absolvovala přesně 90 akcí a až do osudného 18. prosince 1944 dokázala vždy svou posádku dovézt zpět domu.

Poprvé do boje

V porovnání s letounem 42-32097 byla posádka poručíka Rustera naprostým nováčkem. Posádka se poprvé dala dohromady na konci června 1944 na základně u města Lincoln v Nebrasce. Její členové byli:

7.	Pilot	2nd Lt Sherwood P. Ruster	Michigan
	Co-pilot	2nd Lt Robert A. Brown	Wisconsin
8.	Navigátor	2nd Lt Frank P. Piro	?
6.	Bombometčík	Sgt. Paul E. Barselou	Oregon
2.	Horní střelec	T/Sgt. William P. Moore	?
1.	Radiooperátor	S/Sgt Walter G. Person	Virginia
	Pravý boční střelec	?	?
3.	Levý boční střelec	Sgt. Roland D. Bergman	Iowa
5.	Spodní střelec	Sgt. Byron C. Anton	Oregon
4.	Zadní střelec	Sgt. Robert E. Lary	Oklahoma

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Detaily k výcviku posádky zatím nejsou známé, ani není známo, kdo v tu dobu zastával funkci druhého pilota a kdo pravého bočního střelce. Druhý pilot Robert A. Brown se k posádce připojil později. Není známo ani kdy se posádka objevila u 99. bombardovací skupiny. Podle vzpomínek pana Paula Barselou, bombometčíka, byla posádka po svém příjezdu využívána jako doplňovací. Ve skupině byl nedostatek navigátorů a bombometčíků, takže Paul Barselou, Frank Piro a William Moore letěli několik prvních misí s jinými posádkami, zatímco zbytek prováděl cvičné lety a měl volno.

18. 12. 1944 Byla na rozpisu poprvé také posádka pod velením poručíka Rustera. 2nd Lt Sherwood P. Ruster měl poprvé velet svému letounu do bojové akce. Sestava posádky byla následující:

Pilot	2nd Lt Sherwood P. Ruster	Michigan
Co-pilot	2nd Lt Robert A. Brown	Wisconsin
Navigátor	2nd Lt Ward S. Randolph	Louisiana
Bombometčík	Sgt. Vincent C. Manzella	New York
Horní střelec	T/Sgt. Wilbur T. Massey	Kentucky
Radiooperátor	S/Sgt Walter G. Person	Virginia
Pravý boční střelec	Sgt. Edward E. Davis	Texas
Levý boční střelec	Sgt. Roland D. Bergman	Iowa
Spodní střelec	Sgt. Byron C. Anton	Oregon
Zadní střelec	Sgt. Robert E. Lary	Oklahoma

Místo původního navigátora Franka Piro letěl navigátor Ward S. Randolph. Ward byl členem posádky Lt. Kennetha Colbyho, stejně jako další náhradník – T/Sgt Wilbur T. Massey. Jediný z původní posádky – Paul Barselou měl ten den volno, na jeho pozici ho nahradí Sgt Vincent C. Manzella, jehož původní posádka pod velením Lt. Jamese R. Ryana letěla po pravé straně letounu „Slipstream“v bojově sestavě v letounu pojmenovaném „Swamp Gal“. Na místo pravého bočního střelce se dostavil Sgt. Edward E. Davis, v té době velmi zkušený střelec skupiny s 30 bojovými akcemi na kontě.

 

‹‹ T/Sgt Wilbur T. Massey

‹ Sgt Vincent C. Manzella

 

‹‹ Sgt Edward E. Davis
‹ 2nd Lt Robert A. Brown

Osudný let

Snad pro štěstí, či proto že již byla příliš stará, byla posádce poručíka Rustera přidělena B-17G 42-32097 „Slipstream“. Je běžné, že posádky nemají trvale přidělený letoun a létají s tím, co je momentálně k dispozici. 12:10 se svaz ocitá nad výchozím bodem náletu- městem Vrbno pod Pradědem. 12:49 odhazuje 99. bombardovací skupina své bomby na cíl přes pokrývku mraků a točí vlevo. Ve chvíli, kdy svaz provede nad městem Nysa poslední obrat a míří zpět domů, se objevují němečtí stíhači:

„Bomby odhozeny!“ hlásí náš bombometčík, a naše formace začíná točit vlevo. Předal jsem řízení druhému pilotovi, takže si mohu trochu odpočinout po letu na cíl. Poté co jsem si sundal protiflakovou vestu, usadil jsem se k odpočinku. Když jsem se však naklonil a ohlédl za nás, spatřil sem sedm nebo osm FW-190 točit za námi, viděl jsem, že jsme v boji.“

Popisuje 2nd Lt Sherwood P. Ruster ve svém deníku. Němečtí stíhači letící na letounech Focke- Wulf FW-190A-8 pochází od doplňovací stíhací skupiny I.Gruppe/EJG 1 startující z letišti Sagan-Küpper. Malé skupiny stíhačů této jednotky útočí na různých místech svazu. U 99. bombardovací skupiny se jejich cílem stávají 2 bombardéry, která se opožďují za formací. První z nich je flakem poškozený bombardér B-17G 42-32110, stíhači vyřazují další motor, poškozují trup a zpusobují požár v pumovnici. Velitel letounu – Poručík Clark se rozhoduje dovézt letoun nad sovětské linie a tam bude moct posádka bezpečně opustit letoun na padácích. Nad Maďarskem je však napaden sovětskými stíhači a posádka je donucena vyskočit dříve.
Proč se opozdil letoun 42-32097 nevíme. Faktem je, že svědci uvedli, že letoun byl lehce za formací již od odhozu bomb. Pak již šlo všechno ráz na ráz. Nechme vyprávit deník velitele Rustera:

“Při prvním průletu naší squadronou zasáhli naše letadlo, rozstříleli naše ocasní plochy, takže jsem byl bezmocný. V tu samou chvíli osmaosmdesátky spustily palbu ze země a dostali jsme přímý zásah do čumáku

(pravděpodobně letoun nezasáhl flak, ale německý stíhač, jak vzpomíná W. C. Randolph).

Letoun bez kontroly začal klesat směrem doleva. Natáhl jsem se dolu pro C-I , ale odletěl pryč. Když jsem se ohnul, 20 mm granát mě škrábl na hlavě. Sedl jsem si a volal na posádku „opusťe stroj!“ a pak jsem spustil nouzový zvonek.“

Bombardér po těžkém zásahu, který vyřadil řízení letoun, zabil zadního a pravděpodobně i oba boční střelce, začal klesat. Posádka se chystala k výskoku. V tu chvíli však pravděpodobně přichází útok dalšího německého stíhače, který útočí zepředu. Palba zabije bombometčíka Vincenta Manzellu, zraní navigátora Randoplha a pilota Rustera a z letounu se stává točící se kovová rakev. Letoun stihne opustit horní střelec Wilbur T. Massey, další členové posádky bojují dále.

„Když jsem viděl, že druhý pilot a mechanik šli k únikovému východu, natáhl jsem se pro muj padák a zvedl se ze sedadla. Když jsem však pustil řízení, letoun se náhle propadl doleva. Odstředivá síla mi zatlačila zpět do sedadla a já se nemohl hnout. Byl jsem si jistý, že je konec. Najednou se něco stalo, já jsem vyletěl ze své sedačky ke stropu kabiny a zpět mezi sedačky. Naštěstí jsem stále držel svuj padák, drapl jsem ho tedy pořádně a skočil k nouzovému východu přede mnou.“

Píše pilot Ruster ve svém deníku. Horší to měl navigátor, ten v přídi letounu bojuje s odstředivou silou a nakonec se mu s vypětím všech sil daří opustit vrak letounu. Krátce poté letoun vybuchuje a jeho trosky padají k zemi na oba břehy říčky Bystřice, mezi Olomouckou částí Bělidla a obcí Bystrovany. 

 

‹ Motor Wright Cyclone z letounu B-17 42-32097 na poli u řeky Bystřičky, snímek pochází z léta 1945

„Zatáhl jsem za rukojeť otevírání padáku tak prudce, až mi zustala v ruce – myslel jsem si, že to je konec, ale zázrak pokračoval. Padák se rozvinul, ale dostal nějaké zásahy od střepin z flaku. Než se padák otevřel, já jsem vypadl z mraku a rychle klesal, byl jsem asi ve výšce 300 stop od země. Pár nylonových segmentů v padáku chybělo a já se připravoval na tvrdé přistání, snažil jsem se přistát po větru. A bylo to tvrdé přistání. Podařilo se mi zahlédnout cestu a přistál jsem do čerstvě zoraného pole, kde jsem se aspoň 6 palců zabořil. Byl docela prudký vítr, když jsem se dotkl zemi, odepnul jsem proto padák a snažil jsem se ho uchránit, kdybych jej znovu potřeboval. Při otevření padáku jsem si vykloubil čelist a rameno.“

tak vzpomínal po mnoha letech na svůj dopad navigátor Ward S. Randolph.

Všichni letci jsou téměř okamžitě zajati německými vojáky z posádky, která měla své stanoviště v tereziánské pevnůstce, pár metrů od místa dopadu stroje. Výbuch bombardér rozmetal na malé kousky. Trup letounu dopadá na pole na pravé straně říčky Bystřice, mezi tereziánskou pevnůstkou a řekou, motory řeku setrvačností přeletí a dopadají na pole na levém břehu, směrem ke hřbitovu. Křídla a malé součásti dopadají v širokém okolí až k Bělidlům.

‹ pole na břehu řeky Bystřice, kde dopadl trup letounu

B-17 "Slipstream" v pozadí vpravo je bystrovanská pevnůstka

Pád letadla pozoroval také pan Rudolf Zatloukal:

“ V pondělí, 18. Prosince 1944, asi v 13:30 jsem zpozoroval ve vzduchu americký bombardér, jehož motory měly evidentně poruchu. Tento letoun, letící za svazem byl neustále napadán německými stíhači. Nad hodolanským hřbitovem vybuchl ve velké výšce a jeho kusy dopadly na různých místech okolo hřbitova. Viděl jsem 4 letce, kteří vyskočili na padáku a čtyři jiné padající dolů mrtvé asi 250 metru severo- východně od hřbitova. 4 na padáku přežili. Dále bylo možné vidět 2 letce na padáku ve výšce asi 1000 metrů. Jeden z nich pravděpodobně nedosáhl na padák, spadl dolu a zabil se.“

Jak je patrné, 6 mrtvých členů posádky dopadlo v místě dopadu letounu. Paní Božena Přichystalová z Hodolan vzpomíná, že se s kamarádkou šli podívat k jezu v Hodolanech, kde prý spadlo do řeky letadlo:

„ U lávky blízko jezu, kde jsme se chodili koupat, jsme viděli z břehu v řece nějaké trosky a na břehu ležel mrtvý letec. Na krku měl známky se jménem Walter Person. Byli tam ještě nějací kluci a jak přicházeli němci, utekli jsme.“

‹ Pole na levém břehu, kde dopadly motory letounu, v pozadí hodolanský hřbitov

Na dalšího mrtvého si vzpomněli po válce pánové Alois Drábek a Jiří Havlena:

„Byl jsem právě v Hodolanech, Československo, 18. 12. 1944 když zde havaroval americký bombardér na pole za městem. Letadlo bylo úplně rozbité. Ve stroji bylo 8 letců. Vyskočili na padácích. Šest z nich bylo mrtvých, když byli nalezeni a dva byli naživu. Ti dva, kteří přežili, byli okamžitě zajati německými vojáky a převezeni do Olomouce. Jen třem letcům se otevřely padáky, poté co opustili letoun. Viděl jsem těla tří z nich. Jeden z nich byl Robert Brown. Vím jeho jméno, protože jsem ho viděl napsané na řetízku, který měl kolem krku a také na jeho rukavicích. Bylo mu asi 22 let a měl středně hnědé vlasy. Neměl na hlavě kuklu. Ležel s rukama překříženýma přes obličej, když jsme jej našli a jeho tvář byla celá od krve.“

Je také známo, že jedno z těl dopadlo u obce Hlušovice, nedaleko známého Hromova dubu. Na něj vzpomíná kronika obce Hlušovice takto :

“ Jednou při zpáteční cestě z Německa, kdy se vracely houfy bombardérů přes Moravu, byl jeden bombardér postižen nehodou (pravděpodobně začalo tam hořeti) a posádka začala se padáky zachraňovati. Jeden pilot dopadl k zemi s nerozevřeným padákem u loděnské boudy, kdež byl nalezen už mrtev s roztříštěnými údy. Byl to Angličan. Němečtí vojáci ho na místě pochovali, ale pak ho zase vykopali a odvezli autem do Olomouce. Druzí 2 vojáci seskočili u Chválkovic, z nichž jeden se zabil a 4 se spustili až u Bystrovan, kdež byli němci odzbrojeni a zajati. Létadlo se pak zřítilo k zemi a shořelo, žárem vybuchovaly kulometné náboje a střepiny rozlétly se daleko až i na střechy naší vesnice.“

 

Mrtví členové posádky byli odvezeni do márnice pohřební služby Concordia a poté 31. Prosince 1944 pohřbeni hrobníkem panem Hrachovcem na vojenském hřbitově v Olomouci- Černovíře, společně s pěti mrtvými letci z posádky 2nd Lt Geralda R. Smitha. 

 

‹ Starý vojenský hřbitov v Olomouci- Černovíře, právě zde bylo 31. 12. 1944 pohřbeno 12 amerických letců z obou posádek

Po exhumaci v roce 1946 byli převezeni do spojených státu, nebo na společný řobitov spojeneckých vojáků do Saint Avold u belgických Metz.

‹ Hrob radisty Waltera G. Persona na hřbitově u Saint Avold ( foto: Marek Hradil)

Osud přeživších

3 členové posádky, kteří jako zázrakem vyvázli, čekal ostnatý drát zajateckého tábora.
Zraněný velitel S. P. Ruster byl nejprve hospitalizován ve vojenské nemocnici v Klášterním hradisku, kde je mu ošetřena zraněná noha. Odtud putuje 20. prosince do vojenské nemocnice do Brna a teprve 29. prosince je odeslán do zajateckého tábora. Zajetí všichni tři šťastni přečkali a vrátili se po válce domů. Sherwood Ruster se vrátil k létání, začal pracovat pro společnost Eastern Airlines jako inženýr přes proudové letecké motory. Rychle se vypracoval a díky svým výsledkům byl pověřován důležitými úkoly osobně ředitelem Eastern Airlines a stíhacím esem 1. světové války, Eddiem Rickenbackerem.
V roce 1964 opustil společnost Eastern Airlines a stal se hlavním inženýrem pro státní leteckou zprávu. Stál za vypracováním většiny prvních leteckých příruček a směrnic pro civilní piloty.
V roce 1967 se stal hlavním inženýrem u Frontier airlines, ale také pracoval pro vládu jako konzultant nehod v civilním, vojenském a i soukromém leteckém sektoru. Protože začal mít dost práce za stolem, přihlásil se na pilotní kurs u Frontier airlines jako v pořadí 478 pilot. Kurs úspěšně dokončil a nastoupil jako pilot u Frontieru. Létal jako kapitán a pilot první třídy na strojích Boeing 737. Do důchodu odchází v roce 1984. Svůj důchod tráví v Mexiku až do smrti své druhé ženy v roce 2006, následně se vrací do spojených státu, do Houstonu v Texasu, na sklonku svého života však tráví v domě pro veterány v Oklahoma city. Umírá 1. srpna 2009. Byl dvakrát ženatý a má dva syny a jednu dceru. Z druhého manželství pak nevlastní dceru.

Nejméně se podařilo zjistit o mechaniku Wilburu T. Masseym, víme jen to, že zemřel 18. 3. 1989 v Daytonu v Ohiu ve věku 65 let.

Ward C. Randolph zůstal po válce u letectva, létal ve válce v Koreji a ve Vietnamu, kde létal jako pilot nákladního letounu C-130 Hercules. V roce 1970 odchází z armády a pracuje u telekomunikační společnosti. Do duchodu odchází v roce 1990 a umírá 26. července 2004 ve věku 81 let.

2. část ZDE

ZDROJE:
- MACR 10635
- Pamětník letecké bitvy: mladí neznají dějiny, MF Dnes, 7. Února 2004
- Individual deceased personnel file:
- Brown, Robert A.
- Manzella, Vincent C.
- Davis, Edward E.
- Person, Walter G.
- Anton, Byron C.
- Bergman, Roland D.
- National archives and Records administrative
- Sbírka J. Krumbacha
- Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc
- Vzpomínky na neznámé letce, Jan Mahr, Miroslav, 2011
- Kronika obce Hlušovice
- Kronika obce Bystrovany
- http://www.99bombgroup.org
Special Thanks to:
Dan Ruster, Julie Hebert-Ruster Price, Dennis Brown, Jack Fowler, Paul E. Barselou, Ward C. Randolph, George Hilton, Marek Hradil, Jan Mahr,
And many others...