Stuky proti bunkrům

 Nacistickému německu se v roce 1938 podařilo mistrnou politikou připravit Československo o Sudety a tím i o nejdůležitější aspekt obrany - "betonovou hranici" . Linie betonových pevností, pěchotních srubů a protitankových překážek následně posloužila německé armádě k různým pokusům, jak k těmto druhům obranných pozic přistupovat při jejich likvidaci. Jistě také hrál důvod plánovaný vpád do Francie a překonání pověstné Maginotovy linie (kterou německo později taktéž obešlo ze severu)

O tom jak odolné tyto betonové stavby jsou se Wehrmacht přesvědčil u nás, protože "řopíky" postavené z mimořádně kvalitního betonu odolávaly střelám pěchotním, protitankovým i dělostřeleckým s mimořádnou ctí. 

Jako další možnost přicházela likvidace pomocí leteckého bombardování. Kvůli rozměrům však nepřicházela v úvahu klasická metoda kobercového náletu, ale pomocí přesného zásahu sezhora. K tomuto účelu se skvěle hodil letoun Junkers Ju-87 Stuka (zkratka - Sturzkampfflugzeuge - střemhlavý bojový letoun) konstrukčně přizpůsobený pro přesné střemhlavé bombardování bodových cílů. Tento letoun byl zkonstruován jako prostředek přímé podpory pěchoty při postupu nepřátelským územím.

Následující snímky zachycují test této metody. Dle popisek proběhl v roce 1938 v Sudetech na neznámém místě, účastnily se ho Junkersy Ju-87A s označením 52+G13 přiřazující letoun k  II Gruppe/St. G. 165, která měla v březnu 1938 základnu u města Pocking v Německu. V době mnichovské krize v říjnu 1938 se však jednotka na krátkou dobu přesunula na polní letiště Pesvice (Pösswitz) u Chomutova, pravděpodobně z této doby pochází i serie snímků z aukčního serveru ebay.de, které tuto zajímavou situaci zachycují.

 

Příprava Ju-87A k akci

Stroj označený 52+G13 při letu k cíli.

Pohled z pozice zadního střelce na zbytek formace.

Cílový řopík je malá stavba, při letu ve větší výšce špatně rozpoznatelná, pro test byl vybrán jeden volně stojící v otevřeném terénu.

Pěchotní srub před útokem

Po zásahu leteckou pumou.

 

 

Následek zásahu větší pumou, pravděpodobně 250 nebo 500 kg.

 

Zbytky jedné z útočících Stuk, která havarovala při střemhlavém letu.

Likvidace jednotlivých bunkrů by však navzdory výsledku jednoduchá nebyla. Bunkry byly sice na dohled od sebe, ale často dobře maskované a díky svým malým rozměrům ze vzduchu špatně rozpoznatelné, hlavně když byly umístěné v lesním porostu.